Dvě třídy predikátů, které inherentně lexikálně specifikují přítomnost (predikát distributivní) / nepřítomnost (predikát kolektivní) vyplývání do atomů konstituujících jejich argumenty. V každém přirozeném jaz. existuje třída výrazů, které jsou‑li použity predikativním způsobem, mají prototypicky nedistributivní interpretaci. Nejklasičtějším příkladem je predikát typu sejít se, který ve větě jako Petr a Karel se sešli vede ke kolektivní interpretaci (srov. negramatičnost vět *Petr se sešel a *Karel se sešel). Nejčastější typy takových kolektivních predikátů jsou následující:

(1) slovesa – ať už inherentně kolektivní jako sejít se, shromáždit se, rozejít se; případně dovolující kolektivní interpretaci (tradičně jsou chápána jako víceznačná mezi kolektivní a distributivní interpretací) jako napsat, zvednout, sníst, nést; slovesa modifikovaná výrazem dohromady: zpívat dohromady, žít dohromady, napsat NP dohromady; a slovesa modifikovaná recipročními výrazy: mít se rádi navzájem, dívat se na sebe navzájem.

(2) lexikálně kolektivní adj. jako početní, podobní, rovnoběžné, protikladní, rovnocenní, sousedící; adj. modifikovaná výrazem dohromady/společně: společně šťastní, společně rozzlobení; a adj. modifikovaná recipročními výrazy: hodní jeden na druhého, hrdí jeden na druhého.

(3) kolektivně interpretovaná jména; do lexikálně kolektivní třídy patří především kolektivní jména jako skupina, výbor, dvojice; relační jména jako bratři, sestry, přátelé; jména modifikovaná kolektivními adj.: četní lidé, podobní studenti, rovnoběžné ulice; a recipročně modifikovaná jména jako učitelé jeden druhého, obdivovatelé jeden druhého.

Predikáty se v přirozeném jaz. pak obvykle teoreticky dělí na:

Obvyklými nástroji klasifikace výrazů do jednotlivých typů jsou pak dva testy:

Na popis významu kolektivních predikátů bylo vyvinuto několik teoretických přístupů, které vedle tohoto problému řeší i sémantiku pluralitních NP v přirozeném jaz. a také rozdíl mezi ↗počitatelnými a nepočitatelnými jmény. Všechny teoretické přístupy lze zhruba rozdělit do dvou tříd: množinově‑teoretické n. polosvazově‑teoretické. Oba typy přístupů se shodnou na tom, že klasická predikátová logika prvního řádu je pro popis pluralit v přirozeném jaz. nedostačující. Zástupci množinově‑teoretického přístupu jsou ✍Schwarzschild (1996), ✍Winter (2002), ✍Rullmann (2003), zástupci polosvazově‑teoretického přístupu jsou ✍Link (1983), ✍Chierchia (1998), ✍Landman (2000). Oba přístupy jsou do sebe přeložitelné a volba toho kterého je spíše zdůvodňována různými filozofickými předpoklady; viz ✍Landman (1989a); ✍Landman (1989b).

Pro další ilustraci bude použit množinově‑teoretický přístup. Vzhledem ke gramatickému ↗číslu se množinově‑teoretické přístupy shodnou na tom, že denotace singulárních NP zahrnuje pouze individua (např. denotace jména pes v univerzu se třemi zástupci tohoto druhu je prostě množina individuí {a,b,c}), zatímco denotace plurálových NP zahrnuje jak individua, tak množiny individuí (ve stejném univerzu diskurzu je denotací plurálové NP psi potenční množina singuláru (minus prázdná množina), tj. {{a},{b},{c},{a,b},{a,c},{b,c},{a,b,c}}). Při určování denotace ↗tokenu jistého výrazu pak interagují lexikální sémantika predikátu (kolektivní, víceznačný, distributivní) a gramatické číslo. Inherentně distributivní predikáty denotují v sg. množinu entit (podobně jako pes např. predikát spal – {a,b}), nicméně gramatický plurál vytvoří potenční množinu denotace singuláru (např. spali – {{a},{b},{a,b}}). Totálně kolektivní predikáty denotují lexikálně množinu množin, jejich ‚přirozeným‘ číslem je tedy plurál (např. denotace predikátu sešli se – {{b,c},{c,d}}). Morfologický singulár u totálně kolektivních jmen je gramatický jen ve spojení s ↗kolektivními jmény, např. Vládní výbor se sešel, u kterých většina pluralitních teorií předpokládá (i když ne vždy totálně transparentní) množinovou denotaci. Predikáty víceznačné mezi kolektivní a distributivní interpretací mají ve své lexikální denotaci jak individua, tak množiny (např. napsat dopis – {a,{b,c}}, gramatický singulár pak odfiltruje množiny, gramatický plurál znovu vytvoří potenční množinu.

Kromě distributivní a kolektivní interpretace predikátů se v pluralitní literatuře pracuje ještě s dalším typem, tzv. predikáty kumulativními, přesněji: interpretací kumulativní (srov. pokusy o redukci kumulativní interpretace na jiné typy, viz ✍Roberts(ová) (1987), ✍Winter (2000), nicméně současná pozice pluralitní sémantiky je spíše neredukcionistická, viz ✍Beck(ová) & Sauerland (2000), ✍Landman (2000)). Kumulativní interpretace se objevují jen ve větách s dvěma a více pluralitními NP, srov. větu typu 10 000 studentů Filozofické fakulty složilo letos 30 000 zkoušek. Tato věta je interpretována jedině tak, že tvrdí, že 10 000 studentů složilo 30 000 zkoušek a 30 000 zkoušek bylo složeno 10 000 studenty. Nejde tedy o distributivní interpretaci (pak by (v lineární interpretaci dosahu NP) zkoušek bylo složeno 10 000 × 30 000), ani o kolektivní interpretaci, protože každá zkouška byla skládána jednotlivým studentem individuálně. Kumulativní čtení je tedy blízké distributivnímu (plurálové NP nemají kolektivní odpovědnost, nekonají dohromady, …), nicméně distribuce není totální jako u klasického distributivního čtení. Kumulativní interpretace není nikdy lexikálně inherentní danému predikátu, teoretickým konstruktem modelujícím denotaci vět jako Petr a Karel navštívili Marii a Noru by byla množina uspořádaných dvojic, tj. daná věta by byla pravdivá, pokud by denotace kumulativní interpretace predikátu navštívit obsahovala následující uspořádané dvojice {<p,m>,<k,n>,{<p,m>,<k,n>}}.